Tango

Tango má mezi standardními tanci výlučné postavení. Ač jeho nejstarší kořeny jsou evropské – má v sobě duch španělského flamenga, je více spojen s Jižní Amerikou, kde se po conquistě usídlili kolonisté právě ze Španělska.

První zmínka o tangu pochází z jihoamerického Montevidea z roku 1808 v souvislosti s lidovými slavnostmi. V této oblasti nebyly tak výrazné rasové konflikty a soužití bylo užší. Bylo to Tangano, africký tanec, které je s největší pravděpodobností předchůdcem tanga. Proto dochází v průběhu 19. století k vzájemnému prolínání a ovlivňování hudebních i tanečních kultur. Běloši stylizují a uhlazují černošské a místní tance, černoši přejímají různé prvky „bílých“ tanců, včetně uzavřeného tanečního držení. Postupem doby, jak se prolínala africká kultura se španělskou, promísily se i prvky těchto dvou, možná i více tanců, a to dalo vzniknout nejprve milonze. Ta se objevila koncem 19. století ve slumech okolo Buenos Aires, kde byla navíc ovlivněna habanerou, která přišla z kubánské Havany.

Nejprve si milongu-tango oblíbily nejnižší vrstvy společnosti, tančila se hlavně v barech a bordelech, což jí vysloužilo špatnou pověst. Pro více než 100 let byl považován za příliš odvážný pro plesové sály. Přesto, jej na přelomu 19. a 20. století začali přijímat i vyšší společenské vrstvy, po jeho značném „uklidnění“ se stal v Evropě velice módním.

Jeho příchod mezi společenskou smetánku Západní Evropy má „na svědomí“ největší francouzská hvězda music-hall – Mistinguett, který roku 1910 tango vůbec poprvé v Paříži předvedl. Již roku 1907 se v Nizze konala soutěž v tangu a vypukla tangová horečka, která prošla světem od Paříže až do New Yorku. Pro svoji smyslnost a vášnivost bylo zakazováno katolickou církví a německý císař Vilém II. svým důstojníkům zakázal jako tanec „lascisívní a odporující slušným mravům“. Ani první světová válka tuto oblibu nezastavila, naopak v tomto období ještě vzrostla, když Rudolph Valentino natočil „The Four Horsemen of the Apocalypse“ roku 1921. V polovině padesátých let zájem o tango obnovil Bertolucci ve svém filmu Poslední tango v Paříži, natočeném v polovině našeho století. Díky tomu se opět vrátilo do nejvyšší společnosti. Ještě později v devadesátých letech zájem o tento nádherný tanec oživil Al Pacino se snímkem Vůně ženy a trochu paradoxně i Arnold Schwartzenegger v komedii Pravdivé lži.

Milonga je velice jemný a důvěrný tanec, s důrazem na pohyb nohou. Tento charakter se výrazně změnil v Paříži třicátých let, kdy přijal prvky jiných standardních tanců s okázalými otočkami a dostal staccatový pohyb. To zvýraznilo tělo a hlavu, což je dodnes pro tango charakteristické. Síla a dramatičnost tanga vychází z dravosti pohybu podobného chůzi kočky. Je to tanec nadvlády i svodu, jehož tajemství tkví v postoji a držení těla.

Takt je 2/4 nebo 4/4 a tempo 32 – 33 taktů za minutu